Dr. Michaela Karsten je lékařka, mezinárodně uznávaná lektorka a autorka knihy Úspěšná paměť. Již více než dvacet let se věnuje mentálnímu tréninku a paměťovému sportu. V této disciplíně drží titul trojnásobné mistryně světa a několikanásobné mistryně ČR. Její rekord v paměťových schopnostech byl v roce 2001 zapsán do Guinnessovy knihy rekordů. Svoje zkušenosti předává skrze své semináře a koučování firmám i jednotlivcům v Čechách i v Evropě. Ve spolupráci s Expertním boardem 21 povede workshop „Cesta k výborné paměti“, který proběhne 30. listopadu 2021 v Praze. Povídaly jsme si o tom, jak pracovat na své paměti a zlepšit své schopnosti v osobním i pracovním životě.
Proč bychom měli pracovat na své paměti?
Můžeme se na to podívat z různých pohledů. Jedním z nich je ten preventivní. Protože je zákonité, že s věkem se začne tělo pomaleji regenerovat a začíná i destruktivní proces. To znamená, že se začíná například odbourávat svalovina či spoje nervových buněk. To pak přináší ve vyšším věku nejrůznější výpadky takového charakteru jako: Jak se jmenuje tahle osoba? Kde mám zase ty brýle? Jak se řekne…no, však víš? A postupně se tyto výpadky mohou prohlubovat, že pak častěji a delší dobu hledáme v komunikaci různá slova. Tréninkem paměti můžeme tento přirozený odbourávací proces těla značně oddálit.
Ale jsme v byznysu a já pracuji především s lidmi právě z této oblasti. Zde vnímám paměťový trénink jako naprostý základ, abychom věděli, jak se vlastně správně učit a vzdělávat. Zvlášť nyní v době korony si řada mých firemních klientů ještě více uvědomuje, že zaměstnanci jsou dobou nuceni se učit novým postupům, zadaptovat se na nové podmínky a celkově je třeba je více vzdělávat. A téma práce s pamětí je naprostý vstupní základ veškerého vzdělávání – jakási startovní linie.
Vašimi kurzy prošly tisíce lidí, co je obvykle nejvíc trápí?
Je to různé, těch lidí byly opravdu desetitisíce, oboru se věnuji již od roku 1998. V poslední době v souvislosti s koronou často řešíme úzkou souvislost vlivu stresu na paměť. A ten vliv je skutečně ohromný. S klienty se snažíme přijít na to, proč se nedokážou koncentrovat. Většinou mi říkají, že jsou pod strašným tlakem, mají velké množství úkolů a sledují, že se nedokážou soustředit na práci. Dělají multitasking a pak zapomínají termíny. Nebo jim někdo zavolá třeba na cestě autem, nevnímají pořádně informace a pak něco propásnou. Top manažeři, generální ředitelé teď řeší, že už když se blíží k pracovnímu místu, tak se jim úplně svírá žaludek, jak to budou zvládat. Zátěž je ohromná, hodně lidí nejede na sto procent, ale už na nějakých sto padesát. A ono se to začne někde projevovat na těle a také právě na kognitivních schopnostech mozku. Člověk se nedokáže v komunikaci úplně soustředit. Někteří to líčí, že mají myšlení jako v mlze. Tenhle pojem já znám z oblasti medicíny u pacientů, kteří prodělali nějakou terapii rakoviny a podobně popisují vedlejší projevy léků. Oni to skutečně vnímají jako takovou mlhu, při které nemají jasné myšlení ani představivost při řešení úkolů, jsou zpomalenější v komunikaci, častěji jim vypadává paměť, a především se nedokážou správně koncentrovat.
To, jak se soustředíme tedy úzce souvisí s tím, co si pamatujeme a jak náš mozek funguje?
Ano, naprosto zásadně. Když se člověk dokáže dostat do hluboké koncentrace, tak i potom ta paměť výborně funguje. A to hovořím o přirozené paměti. To znamená, že už tím si dokážeme pomoct. A kdybychom chtěli třeba začít šetřit čas a lépe a efektivněji se učit, potom bychom přistoupili ke speciálním paměťovým technikám. Účastníkům workshopu hravou cestou vysvětluji, co ta paměť má ráda, co nemá ráda a v jakých podmínkách bude selhávat. A když bude selhávat, co se s tím dá dělat. Představuji jim speciální paměťové techniky. Hovořím ale i o emocích, koncentraci a tématu stresu. Důležité je uvědomit si všechny tyhle souvislosti právě i s pamětí.
I kdyby lidé nenavštívili váš workshop, existuje něco, co zařadit do denní rutiny?
Napadá mě několik věcí. Tou první je naučit se naslouchat. Spoustě lidí, když s někým komunikují, běží myšlenky v hlavě, myslí na další úkoly. Měli bychom se naučit žít tady a teď. Často se v myšlenkách buď vracíme do minulosti nebo předbíháme k budoucnosti, a to je špatně. S někým mluvíme a nedokážeme mu plně věnovat pozornost. Nemluvím o tom celkem přirozeném procesu, že člověk hledá už nějakou odpověď. Mám na mysli spíš opravdu naslouchání, u kterého nevyřizujete dvacet dalších věcí, do kterého nevstupují podněty, nepřeruší vás například sekretářka a podobně. Spousta top manažerů si myslí, jak jsou efektivní, když provádějí multitasking. Nakonec je to ale naopak, takto prováděné úkoly je stojí mnohem více času a jsou z toho vyčerpaní. Je potřeba naučit se nastavit mysl, že jsem prostě teď a tady a zvolenému úkolu dávám maximální koncentraci. To je takový ten základ. A také je dobré zamyslet se, co mě teď v tom pracovním procesu ruší. Můžou to být moje myšlenky, což je vnitřní faktor. Nebo to může být ze vnějších faktorů i kancelář, která není optimálně vyřešená, barvy mohou být až agresivní. Nezřídka vídám jednací místnosti, které mají jednu stěnu prosklenou a za ní je průchozí chodba, kde neustále chodí lidé. Nedají tam žaluzie ani závěs.
Takže je tam pro ten mozek stále nějaké vyrušení?
Ano, setkávám se s tím velmi často při seminářích, jednáních nebo koučinku. Chodí tam lidé a ozývá se: Jéé, tady je zrovna moje kamarádka, dlouho jsme se spolu neviděli! Tak se postaví za to sklo a zamávají: Ahoj Jiři! Sociální kontakt je hezká věc a je prospěšný. Ale ve fázi, kdy se člověk učí a mozek se konečně nahřeje do hlubší fáze koncentrace, je to nevítané vyrušení. Pokud do toho vstoupí podobný element, tak mozek z učení vyskočí. A než se zase dá do práce, trvá to osm až patnáct minut. Člověk pak nevyužívá čas efektivně a pravděpodobnost, že se informace uloží jen ve slabší formě, je vysoká. V konečném důsledku tedy ten člověk bude zapomínat.
Takže jste i pro omezení těch nejčastějších narušitelů, jako jsou telefony, sociální média a podobně, abychom se dokázali lépe soustředit?
Určitě, je to velké téma. Nedávno jsem měla obrovskou radost, vedla jsem totiž pro jednu německou banku seminář a po něm se rozhodli, že ve vedení zavedou časy klidu podle zásad biorytmu. To jsou koncentrační špičky, které nám naše hlava nabízí. Oddělení managementu si nastavilo, že v tu dobu si nebudou telefonovat. Že si nechají dobu koncentrace nerušenou a odloží to až na dobu po půl jedenácté. Pak řeší, telefonují, komunikují přes zprávy, Whatsapp. Ale ten skutečně nejcennější čas dne využívají na nejdůležitější práci.
Sami si de facto na sebe šijeme bič. Vystavujeme se tolika podnětům a divíme se, že si nic nepamatujeme.
Po mozku chceme moc věcí najednou. Třeba přijde generace, a to je otázka dlouhé budoucnosti, která udělá velký evoluční skok, a mozek se na to zadaptuje. My jsme ale ve fázi, kdy tady ta technika je pár let a ani nevíme, jaký má dopad na lidské tělo. Učíme se s tím pracovat, ale spousta lidí to pod touhle zátěží – jak těch sociálních médií, tak té techniky, nezvládá. Kardiální příhody, infarkty – to všechno souvisí se životním stylem a ten je teď velmi uspěchaný. Samozřejmě vždy v životě byly nějaké krize, i v předchozích generacích. Byly války, lidé trpěli, byla to otázka přežití. Takže také tam byla jistá selekce. I teď probíhá určitá selekce. Stresem si ničíme geny a předáváme je dalším pokolením. Zkoumá to epigenetika, obor, který se zabývá vrcholovými částmi chromozomů, které rozhodují o tom, jak dlouho zhruba budeme žít. Životní styl může tuhle apikální část chromozomů a to předáváme další generaci. Stres může vést také k tomu, že se budou neustále aktivovat takzvané onkogeny, které se u jedince projevují rakovinou, takže to jde zase dál. Část společnosti se snaží dělat něco pro planetu, protože vidí, že touto cestou to nejde, ale i ten životní styl je potřeba vzít z různých pohledů a v některých věcech zatáhnout včas za brzdu.
Takže stres je hlavní příčinou nejen civilizačních zdravotních potíží, ale i problémů s pamětí?
Téma stresu by bylo na delší komunikaci. Stále více lidí se dostává do stavu vyhoření. Na druhou stranu někteří odborníci v zahraničí říkají, že burnout vůbec neexistuje? Jak to tedy je? Přináší dnešní doba více stresu či méně stresuodolnosti? Obojí velmi úzce souvisí s činností paměti, s našimi myšlenkovými pochody, s nastavením mysli a s našimi kompetencemi.
„Roste nám generace dětí bez kompetencí, kteří nebudou odolní vůči stresu?“
Mnoho dětí žije v blahobytu, ve kterém se jim ale bohužel nedostává dostatek potřebných kompetencí ke zvládání náročných situací či úkolů do budoucna. Ve školách nejsou probírána důležitá témata jako například, jak fungují kreditní karty, bankomaty, hypotéky, jak šetřit nebo jak zacházet s financemi. Řady úkolů – a nehovořím teď o těch školních – za ně dokonce často vyřizují rodiče sami, protože je to pro ně rychlejší, než to potomkovi zdlouhavě vysvětlovat a řešit vzniklé chyby. Rodiče se snaží šetřit čas, kterého se jim tak málo dostává. Anebo se rodiče spoléhají na školský systém. Pro takového jedince je na stres zaděláno a s tím i pravděpodobně na zdravotní problémy.
Je to i o uvědomění chyb, že patří k životu. To je také důležité. Někteří rodiče jsou hrozně precizní a i z jejich dětí se v dospělém věku stanou perfekcionisté. A to jsou většinou moji koučovaní klienti, protože pod tím perfekcionismem trpí. Je to pro ně ohromný stres, mají pocit, že si nemůžou dovolit absolutně žádnou chybu, co by tomu řekli ostatní. Mají na to vliv i média, jak mainstream, tak sociální sítě. Vykreslují nebezpečnou dokonalou představu reality, že je vše bez chyby a perfektní, ale skutečný život je až pod těmi slupkami. A to se všechno v důsledku projeví třeba i na selhávání paměti. Je to velmi komplexní, paměť je jen jednou z funkcí mozku a je to briliant, který máme v hlavě a ještě ho pořádně nedoceňujeme. Naopak si ho často i vědomě ničíme.
Je opravdu potenciál mozku nekonečný? Může se ještě člověk na vaší úrovni v paměťových technikách zlepšovat?
To je s velkým otazníkem, protože když se dokáže člověk lépe učit, ty informace se udržují na delší dobu, znamená to větší počet a silnější neurologické spoje. Mohli bychom na to ale jít i selským rozumem, že máme určitou velikost mozku a oporou mozku je naše lebka a ta je prostě pevně daná. Může se stát třeba do budoucna, že další generace bude mít i větší hlavu a třeba i větší mozek, kdo ví. Ta hlava toho pojme skutečně mnoho. Kdybych se chtěla ve směru paměťového tréninku dál zlepšovat, tak bych nejspíš narazila na nějaký limit. Ve sportu už víme, kde jsou fyzické limity, a proto když se podíváme na světové rekordy za poslední desítky let, tak se skoro nehýbají. Věřím, že ta genetika nás někde fyzicky limituje a asi nás bude někde omezovat i v kognitivním a paměťovém směru. Ale kdy ten maximální potenciál, kterého můžeme dosáhnout, zjistíme? To je to krásné, po čem se pídil třeba Tony Buzan, jeden z organizátorů a zakladatelů světových a národních paměťových soutěží. Tím, že se do všech zemí světa zavede paměťový sport a budou se sledovat výkony celkem deseti disciplín za stejných podmínek. Aby se zjistilo, jestli existuje pro různý typ a druh informací nějaký limit.
S čím byste chtěla, aby účastníci workshopu EB21 odcházeli?
Ráda bych, aby se naučili, jak si ošetřit pracovní a učební prostředí tak, aby zlepšili koncentraci. Chci je seznámit se sedmi mentálními schopnostmi, které každý z nás má, akorát jde o to, jestli v tom procesu učení dostatečně využíváme jejich potenciálu. A jak je skutečně prakticky využívat a kombinovat. A potom bych se chtěla zaměřit na paměťové techniky, na číselné informace a na práci s textem. Jak si různě pomáhat a usnadňovat práci, například když se potřebujete rychle připravit na pracovní prezentaci. Opět, další téma pro top manažery. Řeší, jak se nejlépe připravit a jak si poradit, kdyby třeba nespolupracovala technika. Aby prostě získali vnitřní sebejistotu. Na to jsou paměťové techniky úplně geniální. Přála bych si, aby účastníci našli svoji cestu k výborné paměti a poznatky z workshopu jim ve výsledku zlepšily kvalitu života.
